žít a nechat žít na Blog.cz

Ptala jsem se tmy

Proč má černou barvu

Prý aby strach z noci nebyl tolik vidět

Ptala jsem se slunce

Kde bere sílu hřát

Prý každý má nějakou slabost

Volala jsem na ptáky a ptala se

Proč chtějí být stále výš, než ostatní

Prý " ptačí perspektiva"

Taky jsem se ptala vody

Proč teče pořád jedním směrem

Prý to tak někdo chtěl

A já se teď dívám do zrcadla a říkám si:

"Proč se tak hloupě ptáš?"

/červen 2005/

Prý ho vůbec nechápu! Já ŽENA! On MUŽ! Dva vesmíry.

Jak si dovoluju pohrdat fotbalovým utkáním, kde se na zeleném trávníku potí pár nejlepších kamarádů, když pro NĚJ je to otázka života a smrti? (vsadil stovku na domácí tým).

Jak můžu vyprat to černé tričko, co nosí už týden, ale ještě pořád je "ÚPLNĚ ČISTÉ"?

Bože! Jsem "TAK HROZNÁ"!

A jak je možné, že si vůbec nedokážu vyměnit kolo u našeho 14 let starého auta? " JSI TAK NESCHOPNÁ "!

Nedávno mě vyděsila noční historka, kdy jsem se JÁ chtěla přitulit a JÁ se chtěla milovat. V temné místnosti, důstojně zvané ložnice, jsem se nedůstojně jala příležitosti obtěžovat svého muže.

Ruce pod peřinou šmátraly. Prsty se plazily po zádech jako rychle rostoucí břečťan.

" Neblázni. Víš, kolik je hodin? Už tři dny běží mistrovství v hokeji. Jsem děsně utahanej. Vždyť já vůbec nespal...."

Ruce se sevřou v pěst. Pěna u pusy je neklamnou známkou toho, že jestli okmžitě nevstanu - ZABIJU HO!

A tak jsem se naučila žít!

Žít s ním, ale bez něj.

Jsem SAMOSTATNÁ ŽENA!

Odvážím a vyzvedávám děti ze školy.

Chodím do práce.

Vařím. Uklízím. Trička peru, až když je najdu pohozená u naší manželské postele. Nevyžaduji sex, když se v televizi po několik týdnů odehrává mistrovství světa v čemkoliv.

V autě vozím svého milence který, když potřebuji vyměnit kolo u auta, mi horlivě radí z místa spolujezdce, který klíč mám použít.

Taky pěstuju kytky. Dělám keramiku. Čtu motoristický magazín, abych věděla, jak opravit motor.

A můj muž se na mě občas zvláštně podívá a řekne: " Ty mě vlastně vůbec nepotřebuješ"......

Prší......a je bouřka. A nebe je aprílové a nekonečné. Temně šedé...

Byli to štěkající psi, co mě minulý rok při čekání na vlak přiměli oživit zaprášené loutky v mých vzpomínkách a dnes při bouřce mi došlo, že film neskončil. Že ty loutky jsou předlohou. Předlohou pro jeden z nejúžasnějších návratů.....předlohou pro návrat do dětství...

　

A tak jsem zase tady.....opět budu vybírat z barevných korálků, budu skládat obrázky a doufat, že i Tobě babi, a Tobě dědo, se na chvilku vrátí ten čas plný dětského smíchu, pláče, boulí a modřin..

Podzim voní. Každý rok stejně a přeci každý rok jinak..Zase chrchlám a mámu i tátu to opět dohání k šílenství. Tolik zameškaných hodin. Snad nebude muset opakovat ročník? No tak to by ještě scházelo. Počet hodin v kolonce "zameškané" se blíží ke dvoum stovkám.A mně je to tak nějak jedno..když je za okny chladno a schyluje se k dešti, i přes bolest v krku a rýmu v očích, přichází ten pravý čas. Jen tak si zalézt pod peřinu v osamoceném, panelákovém bytě, vnímat ticho, postelové teplo a stát se hrdinkou všech těch knížek co na mě dnes i zítra čekají.Vybavuju si, že bylo málo věcí, co mě dokázaly dostat od popsaných stránek. Vůbec mi nevadilo, že "Mayovky" jsou pro kluky...sem s nima a víc a víc..cože?

Už doma žádnou nemáme? Nevadí...dáme si detektivku, třeba Dick Francis? Pošušňáníčko...já vím, začala jsem ze široka, ale asi to tak má být, protože tohle všechno se mi teď prodírá tou džunglí, co mi sedí na krku.Všechny ty hezké věci musí samozřejmě někdy skončit a pro mě tím koncem nebyl návrat do školní lavice, ale ty příšerné domy plné dětí jako já, co si hrdě říkaly "ozdravovny". Pro mě to byly spíš "otravovny", jelikož můj dětsky ideální svět otravovaly několik let. Myslela jsem si, že jsem je smazala, jenže.....čím víc zámků naše skříně vzpomínek mají, tím se tak nějak snadněji otvírají..

,

Vlastně ani nevím, kolik jsem jich absolvovala, jsou pomotané, někdy groteskní, leckdy mají nálepku s jednoduchým slovem POMOC, ale vždycky v nich figuruje myšlenka, že se člověk má kam vrátit..a já se vracela do Horních Stakor......

VŮNĚ BUŘTŮ

No jo, to jo, to by šlo...říká si malá holka v noční košili, ještě, než začne šmejdit po kuchyni, co by kde sblajzla..sluníčko se dere ven a čeká ho další úmorný den plný svícení na tu pořád stejnou a přeci nikdy neokoukanou podlahu dole pod sebou.."Babííííííííí"....Už je vzhůru..."No počkej, čaj ti udělám za chvilku. Musím vyndat prádlo..pusť si pohádku"..."Babíííííí...kde je děda? Budou dneska buřty?

Já mám hroznou chuť na buřty...." Bože to je malá nezbednice.Ještě ani neprotřela oči a už by baštila buřty...Dlouhá noční košile jde z kuchyně do pokoje, otvírá dveře na balkon a poslouchá kukání hrdličky. Kukání hrdličky??? Jistě.....všechny hrdličky přeci kukají.Určitě se dneska budou opékat buřty...Košile si stoupne na špičky a pozoruje poletování ptáků...hlavu si položí na ruce zkřížené na parapetu, tmavé vlasy spadnou do čela, oči se zavřou.Takhle voní léto...

" Ty jsi na tom balkoně bosa?"

" Ne, babi...."

Vždycky ti dospělí na všechno přijdou...mají snad radar či co? Aha.Bačkory jsou v kuchyni.

Tmavé vlasy se vzdorně pohupují ze strany na stranu. Ach jo.

Pokoj už zaplňuje vůně ovocného čaje a dívka se rozběhne ke stolu...hmmmm. A už hoduje na úžasném koláči, co babička pekla ještě večer, jen aby vnučka náhodou nestrádala.

Venku je tak krásně..."Babi, já jdu ven."

"Snad dojíš...a co zuby? Ty půjdeš v pyžamu?"

Kdepak všechno se dá stihnout během pár minut, když člověk ví, jak co správně ošidit.Na co je kartáček? Stačí přeci trocha pasty rovnou do pusy, vykloktat a: " Tak já jdu.."

"Nechoď nikam daleko a když tak jdi za dědou do baráčku. Oběd bude v poledne."

Jo, jooooo. jo. Jo, myslí si to potrhlo.Vyběhne ze dveří a už utíká po trávníku směrem k zahrádce. Co kdyby se děda vrátil náhodou dřív..a co kdyby už byl v krámě u paní Dvořákové a koupil BUŘTY.

Zklamání je krátkodobé, neboť na zahrádce není děda, ale všechno vynahradí čerstvá vůně růží rozkvetlých na láskou opečovávaných záhoncích...voní líp žluté nebo ty rudé? Au! Ty trne! Střapaté pometlo si strčí prst s kapičkou krve do pusy...jůůůů, ještě čichnout k těm malým čínským karafiátkům.

Jablůňky blízko malého zahradního sklípku poskytují útočiště plné stínu. Je krásné tam sedět.Je krásné tam ležet a cítit....je krásné tam vůbec být....no ne...maliny, jupíííí, a co už jich u plotu je.

Úplně na ně zapomněla....včera jich ještě tolik nebylo.No ty jsou slaďoučké.

Náhle se u vrátek objeví známá postava v zelených kalhotech...děda! S plnou pusou malinového štěstí

utíká malá holka dolů po betonovém chodníčku....

"Katko, nelítej, natlu..........."

Pozdě.Už leží.Maliny se válí na chodníku a ona se smějě na celé kolo." Budou dneska buřty? "

No copak to jde, říct ne?

Oběd proběhl s hlavou kdesi v oblacích.Ještě pár povinností. Odpoledne se vleče.

"Katko, vem tácky, chleba víš kde je, a taky hořčici..,"volá babi z okna..

"Už běžím"..Konečně....zase vyšlo slunce, i když dnes praží od brzkého rána.

Děda vyndává zčernalé vidlice, naštípe pár polínek vzadu za sklepem a s tajnou cigaretou v puse zmuchlá staré noviny na podpal.Babička vůbec nemá ráda, když děda kouří.Babička je s vnučkou u vrátek a děda v rychlosti potáhne, kouř rozežene rukou a šupky dupky pro pivečko na sedmý schůdek.

Katka sedí se spokojeným úsměvem na lavičce...nohy se třepetají nad zemí..za chvíli už ale na zem dosáhne - bude velká holka...do ruky dostala vidlici s vlastním buřtem...sedne si na bobek a fascinovaně hledí do plamenů olizujících narůžovělé maso...je chladněji.Ale to vůbec nevadí...oheň hladí a probouzí smysly....kolem zpívají ptáci a slunce se začíná loučit s dnem a vítá se s nocí.A podvečerem voní buřty..........

P.S. Ty buřty mi vlastně ani moc nechutnaly, ale ta atmosféra byla sladší, než cokoliv na světě.

BLÁZINEC

Není blázinec jako blázinec! To já dobře vím.I když postupem času zjišťuju, že být bláznem, vlastně vůbec není špatná diagnoza a někdy je to docela i lichotka.Považuju se za blázna, protože kdybych byla normální, nemohla bych v dnešním světě přežít..a tak si žiju ve svém bláznivém světě a je mi dobře a zásluhu na tom pravděpodobně mají vzpomínky pramenící kdesi hluboko, hodně hluboko...v Kosmonosích..

Byl tam dům....šedivější a oprýskanější, než ostatní domy v okolí..vlastně v areálu.Dveře byly, myslím, hnědé a rámy oken taky..kolem dokola byla spousta kaštanů a pod nohama vždycky šustilo jejich spadané listí.Hned vedle byl menší dům. Márnice.Tenkrát mi to nepřipadalo tak děsivé jako teď.Akorát, že teď už vím, že ty plechové vany, co tam stávaly nebyly plné vody na mytí....

A stejně jsem to tam milovala...když jsem vstoupila, hned jsem se zavřenýma očima nasávala vůni co objímala všechno kolem..byla to vůně ševcovského lepidla.Ano, ano.Můj děda byl, je a bude švec a spravoval boty v blázinci.Mně to teda vůbec divný nepřipadá, ale když se na to člověk podívá z objektivního hlediska - trochu zvláštní to je.

Když se ode dveří popošlo vlevo, stál tam stůl a v něm byla spousta malinkatých zatlučených hřebíčků.Má vlastní práce.Děda byl rád, že nezlobím, když mě v blázinci hlídával. Vpravo byl velký, zvláštní stroj, který dokázal hučet tak, že mě nebylo slyšet ani když jsem hodně křičela. Děda ho zapínal často.Spravovat boty si nechávala spousta lidí. Hlavně ti v bílých, vyžehlených pláštích chodili často.Doktoři.Jako dítě mi přišlo zvláštní, že mají na tváři pořád nasazený divný výraz podobný úsměvu, ale přitom to úsměv vlastně nebyl.Ten výraz mě fascinoval, jen jsem později přišla na to, že ti lidé ho sundavají a nechávají v areálu nemocnice, když jdou domů.Domů chodili zasmušilí, prázdní a smutní.Pamatuju si, že spousta lékařů dědovi za spravení svých bot ani nezaplatila.Odměňovali se mu v naturáliích v podobě spousty vyfasovaných sešitů, bloků, bločků, propisek a kdoví, čeho ještě.

A já přímo zbožňovala nepopsaný papír...měla jsem vtíravý pocit, že všechno musím popsat, pomalovat, počmárat a tak mě děda zásoboval a já smolila a psala všechno možné...doma se asi všude válely zápisníky a sešity...ne ty školní.

Krásný bylo když pršelo....když kapky bubnovaly jako šamani do svých bubnů do špinavých, snad nikdy nemytých oken...a světlo uvnitř ševcovské dílny bylo matné a vydávalo jemný bzučivý zvuk jako zářivky v nemocničních pokojích..venku bylo teskno, kaštanové listy se leskly jako by je někdo poházel divadelními třpytkami a já se dívala na svůj dětský odraz v tom nemytém okně....jen blázen by nezůstal ve vzpomínkách....

　

KDYŽ HOLKA NENÍ KLUK

Já vlastně ani nevím, jaké jsem byla dítě. Jestli jsem zlobila jako čert nebo jsem spíš byla z těch vzácnějších, hodnějších kusů.Nicméně si myslím, že já si dětství strašně užila a že všechny ty řádky a neřádky a čtení mezi nimi je toho důkazem.Vím jen, že mě nikdy moc nelákaly holčičí sukně, že jsem nikdy nemusela být moc "načančaná", a že mi nevadilo bahno ani prach, ba naopak.

Dobře si vzpomínám, že jsem měla věčně něco rozbitýho a že sousedi museli být neustále v pohotovosti, kdyby náhodou někdo zazvonil od Pavlíčků a řekl: "Už zase, rychle jedem!"

To je věc, kterou do dneška moc nechápu...na ruce jsem vcelku zručná, ale dokážu si ublížit i když vytírám chodbu nebo peču kuře.Doufala, jsem, že s věkem tenhle "dar" pomine a ono se nestalo.Vím, jak jsem s holkama chodila skákat gumu. To byla zábava.Pravda - většinou jsem trošku zaostávala, ale doháněla jsem to intelektuálním tempem.Nebylo nic lepšího, než vymyslet, že u holek je ve stodole spousta sena a trám přeci není tak vysoko, jak všichni říkají.Dá se z něj bezvadně skákat.Akorát nás u toho nesmí nikdo vidět..a hlavně slyšet. Což se v návalu štěstí ze skákání do sena a zdárného dopadu většinou nepodařilo.

Bezvadnou zábavu skýtaly zimní radovánky.Copak bruslení, to jsem zvládala a dokonce dobře a někdy i bez zranění, ale co teprve jízda na saních po zasněžené, uježděné silnici od rybníka dolů..kolikrát jsme slyšeli, ať to neděláme, co všechno se nám může stát a my nedbali a celá banda jsme se strašným a strašným halekáním vybíhali kopec znovu a znovu.Joooooooo, to byly časy!

A ta větev v třešňovém sadu cestou na Babu se neulomila pod tíhou třešní, jak jsem tvrdila.

A to pivo, co tenkrát dědovi nechutnalo, nebylo zkažený.

A rozbitej kolotoč - tak to neudělaly Jana s Petrou.

A na Čakrdovic děti jsem taky zvonila já, i když jsem přísahala, že to byli Pavel s Jardou.

Mrzí mě všechny ty tajně snědený laskominy večer z lednice, i když jsem to sváděla někdy na dědu.

A sekretář nevyjídala jen Lenča.A domácí nudle zavřený k usušení v ložnici, tak ty jsem taky snědla já.

No a co? Holka taky umí......i když není kluk!

　

　

A TAK NĚJAK....HOP A SKOK

Často si říkám, že v poslední době se mi ty krásně naivní dětské představy vrací.Kolikrát stačí jen závan nějaké vůně, povědomý zvuk či náhodná,ale přeci jen nějak důvěrně známá situace, zlomek vteřiny a jsem tam...vždycky tam bylo dobře, strašidla tam strašily míň, ptáci tam zpívali víc nahlas, tráva byla zelenější a já tam u vás byla vždycky malou holkou víc, než kdekoliv jinde.

Musela jsem být ještě hodně malá - přesto nejednou večer stojím u "čekárny" a nedočkavě vyhlížím "pojízdnou prodejnu" v podobě starého, nádherně ošuňtělého autobusu. Vždycky jsem měla napsaný lístek s nákupem a má vlastní důležitost byla cítit až k ceduli Horní Stakory.Měla jsem takovou bezvadnou látkovou tašku, do které se hodně vešlo, hlavně uzeniny pro dědu a nanuky pro mě.Taky vím, že jakmile jsem s nákupem poodešla, děda většinou stál frontu na další salám a klobásky.

Hop...." Nechala jsem ti ušít nové šaty", povídá babička nadšeně, ale odvrácená strana ráje je nadšená méně.Představa svlíkání, stání na staré vrklavé židli s rozpaženýma rukama a hodiny přeměřování a přešívání se té holce z města moc nelíbí.

" Ale babi ", vyčítavost v hlase je velká stejně jako bouřka, co se přibližuje a ohrožuje tak sobotní odpoledne v teplákách na zahrádce.

"Stejně bude pršet. Aspoň nebudete vymýšlet hlouposti. Jde se. Já už to slíbila."

A zatímco babička jde kvapem k nedaleké brance u silnice ze strachu, aby jí nezastihly první dešťové kapky, vnučka se loudá. Loudá se tak demostrativně, že starší osobě už to leze na nervy.Hlava je zakloněná dozadu a malý nos nasává teplo od silnice, které se začíná odpařovat právě s prvními kapkami. Je to nádherná vůně. Vždycky značí to samé. Obloha je šedivá a naducaná. Vypadá jakoby měla prasknout a všechna moře, co se v ní odráží ve vesmíru jakoby se měla vylít právě tady a teď.

" Ty chceš snad zmoknout?" Hmmmmm, to přesně chci.

" Koukej přidat..paní Šrajerová čeká".

Paní Šrajerová čeká, paní Šrajerová čeká..blabla.....bla...lup.Byl to jen malý pohlavek. Copak myšlenky jsou slyšet? Počkat? Babi tys mi dala pohlavek?

Otrávené dítě vstoupí do domu....pro teď je to skoro vězeňská místnost. Vždyť venku prší, budou louže.Vystupuje po známých schodech....nikdy na nich nerozsvěcely..když vyšly do prvního

patra, už je ode dveří zdravila známá, trošku shrbená postava..měla téměř bílé vlasy a pokaždé byla cítit zvláštní vůní...dívka si myslela, že takhle voní stáří..

A tak jako opička hop....roztáhnout ruce, nohy od sebe. Rukávy takhle nebo takhle? Né. Takhle. Teď je to zbytečně dlouhé....znovu..stůj rovně. Nešij sebou. "Kačenko, zazpívej nám". Panebože Nééé.

" No ty jsi šikovná"......babi rychle.Pomoc! Vnučka trpí....Bude mít krásnou novou sukni.A venku je už jistě bláto.....

Skok...už nejsem malá....vzrůstem a někdy ani myšlenkama..mám ale svoje vnitřní dítě a to mě čas od času navštěvuje a celé hodiny spolu rozmlouváme. To se pak vracím a nechci být dospělá.Hluboko dole, až na samém dně své nedospělé duše doufám, že budu pořád malá holka s boulí na hlavě. Ta holka, co jí nevadí, že se hned ráno neučeše, co jí nevadí, že má bláto vzadu až na krku, protože skákala do moc hlubokých louží.Ta holka, co provokuje a dohání vás k šílenství nepořádkem, to spíš mámu s tátou,ta holka co miluje vůni ševcovskýho lepidla...pořád jsem ona..a tak nějak to zůstane napořád.........

Pořád se mi zdá,

že to, co chci napsat

už někdo napsal...

Že to, co říkám

Už někdo řekl

Že se mi zdají sny,

které se mi už zdály

Nebo se staly?

Pořád se mi zdá,

že jsou situace,

které se opakují

Že i já se opakuju

Že jsem stejná

Nejiná!

Že beru, dávám

Dávám a beru

Že cítím

Žiju

Umírám

Já mám prostě pořád

"nějaký pocity"!

"Pane..? Chtěla bych si objednat!"

"Jistě, madam. Máte přání?"

" Dám si dvě deci sebedůvěry. K jídlu bych pak chtěla 250 gramů odvahy. S tatarkou prosím.

A jako zákusek - smích! Přineste mi smích, prosím..Tučný, prorostlý, nefalšovaný..."

Číšník vypadal jakoby se mu motýlek na krku stáhl až na doraz.

" Promiňte, nerozumím. Přejete si zde večeřet?"

Nepřítomné oči se velmi pomalu zvedly až k očím zmateného číšníka.

" To mám celou svou objednávku opakovat? Řekli mi, že se tu dá objednat cokoliv! A já si přeju odvahu a...a věřit si! A potřebuju se smát. JÁ SE CHCI SMÁT!!!" Mladá žena v černých šatech se rozkřičela téměř na celou restauraci. V hlase jí zaznívala bolest a nekonečné zoufalství. Rozplakala se.

Mladík se sklesle posadil vedle ní. Rozpačitě se rozhlížel kolem sebe po zákaznících, kterým se ve tvářích mísilo nepochopení s pobavením.

" Madam. Můžu vám pomoct? Nepotřebujete na vzduch? Doprovodím vás....."

Pomohl jí vstát. Byla nápadně hezká a tak křehká. Skoro se jí bál dotknout. Bál se, že se rozplyne...

" Vy tu opravdu nemáte smích??? Odvahu? Zaplatím. Mám peníze..."

Bože. Ty oči plné slz. Byl by rád viděl tuhle tvář s úsměvem na rtech. Ale jak pomoct? Nerozuměl. Nechápal. Byl bezmocný jako nikdy předtím.

" Madam, promiňte, ale tohle se přeci nedá objednat. Ani koupit. Musíte si věřit. Musíte věřit sama v sebe. To je odvaha. A smát se je pak o to snažší. Zavolám vám Taxi....".....

"....Ellen? Eleno....jsi vzhůru?? "

Příjemný, chlácholivý hlas jí otevřel oči..." Ano, jsem..", zmateně se dívala do tváře mladíkovi ze snu.

" Spala jsi celý den, lásko..Moc jsem se o tebe bál..ale doktoři jsou optimističtí. Jen musíš chtít bojovat! Nesmíš mi umřít!! Prosím!"

" Měla jsem sen..Chtěla jsem si objednat smích...", řekla velmi, velmi tiše. Podívala se do tváře svého muže. Rakovina jí brala nejen tělo, ale i duši..Najednou chtěla žít..Strašně moc..

To je příběh té, co znám.....jejím příběhem a snem je ŽÍT....